Vzpomínám si na doby, kdy jsem ještě nejezdil závody MentorBikers. Jak jsem nechápal, proč jsou ti tatínkové po třech kolech tak zničení. Pak začala Emka jezdit Babety, já nastoupil do toho kolotoče a zjistil o čem to celé je. Stokrát si můžeš nechat vyprávět jeden příběh a třeba ho i vidět na vlastní oči, ale teprve až ho zažiješ na vlastní kůži, pochopíš…
Pochopíš a především získáš respekt. Ke každému, kdo se postaví na start pod naší červenou bránu. Ty tři kola je totiž ten nejšílenější hukot, největší vír v nádrži, který můžeš zažít. Krev v očích, kdy cca dvacet minut vidíš rudě, protože ti rafička otáček pořád skáče v červenym! Protože si prostě nemůžeš nikde vodfouknout, když kolem trati stojí špalíry diváků složené hlavně z dětí a všichni tě freneticky povzbuzují.
A taky si začneš sebe vážit. Bez keců! Protože tohle je takový vystoupení z komfortní zóny, že by ho měli psychologové předepisovat lidem s poruchou vnímání sebevědomí naprosto automaticky jen co dořeknou “brý den”.
A taky jsi pyšnej na to, že jsi další z rodiny, který tohle šílenství zvládnul. Spojí vás to. Už nikdy si nedovolíš na něj/na ní řvát, ať maká. Protože sám víš, že když jedeš totálku, tak nějaký kecy od rozmazaný šmouhy u trati jen deklasují ten nejdůležitější vztah, který můžeš na světe mít. Takový řvoun je u tebe totiž k smíchu: “Co mi tady TY chceš říkat! Dyť ty vůbec nevíš, o čem to je!”
Ale popořadě. Když jsem v pátek odpo dorazil na brigádu stavění tratě a zázemí, byly práce v plném proudu. U valníku Ferdinand vidím povědomou tvář. Je to snad…? Co by tady dělal? A tak ho jdu pozdravit, abych si to potvrdil. Je to opravdu Adam Havlíček, který na BB končil minulý rok. Říká mi, že se chtěl zapojit, tak si od Adama Teršla, coby klubového kolegy zjistil, kdy se budou závody připravovat a dorazil pomoci.
Tohle mě rozsekalo. Adam si už na posledních závodech loni na podzim (a na MahaGala) bral mikrofon a poděkoval za “skvělé závody”, kterých se u nás měl možnost účastnit. Po Ondřejovi Hnátkovi a jeho bakalářce na téma BabyBikers další silný moment, který nepotřebuje další komentář.
Před 20:00 hodinou ještě jedu pro aparaturu a než se dostanu domu na véču, odbije půl desátá. V sobotu pak klasika od 8:00 a nastává trudnější část práce. Za včerejšek máme cca 60% hotovo, ale teď ty detaily nám zaberou celý den. Dělat “mistrovství světa třikrát ročně” je prostě piplačka.
V neděli pak jsem na místě už v sedm hodin, abych postavil aparaturu a mohl řešit případný problém, který… samozřejmě přichází. Protože to NEHRAJE, dopr…! Situaci nevyřeší ani telefonát s DJ Hrochem, od kterého si aparaturu půjčujeme a tak v 7:40 vyrážím na kole domů a pak autem do Benešova, abych Zasloužilého mistra zvuku – jak mu říkám – dovezl na místo.
Hroch přijede, obhlídne situaci a pak jedním tahem vytahuje hlasitost na zesilovači. Z repráků to začne hrát. Tak super, díky a příště budu vědět :) Je 8:25, takže mam “luxusních” 5 minut na převlečení.
Následuje proud komentování skvělých výkonů BabyBikers a neustálé pobíhání tam a zase zpátky.
Pak nastane Ten moment. (Já jsem teda ani neměl jet, sice jsem ráno přijel na kole, ale pak jsem na něm zase frčel domu pro auto, abych přivezl toho Dje Hrocha. Nicméně má spanilá a moudrá paní mi kolo <bohužel> přivezla.)
Shromažďujeme se v “paddocku” a každý na koho se podívám, má takový světýlka v očích a trochu nevěřícnej úsměv “tojsemalepěknejdement”. Nicméně všichni se na to těšíme. Zdravim se se známejma klukama. Tady pěstička, támhle kývnutí hlavy.. placák. A hele, tady je Adam Císař, vítěz Mahacupu 2006!!! To si děláš pr… No, nazdááár!!!… Hele, tamhle ten borec má gravela! Výhoda??? Vypadá sebevědomě! … Pak ale už prezident RoRace teamu dává poslední instrukce, tak pouštím garminy a rázem je tepovka na 140.
Start! Jsem úplně vzadu, tak se to rozjíždí na můj vkus trochu pomaleji. Snažím se skočit do každý skulinky, takže je brzy volnějc. Zaváděčka za námi. Hupsnem od pole na asfalt a spurt pod červenou branou do prvního okruhu mi dá poprvé ochutnat, že tohle nebude úplně dobrý.
Prolítnem Myší dírou, pak zatáčka na ucho, kde se rozsekal ten klouček z Poletuch a už šněrujeme ke hrázi. A sakra, kdo tady přestavil ty kameny. Snad to 29″ sežere! Ano, sežrala, ale chvíli jedu po předním kole a není to úplně dobrý pocit. Příště to pošlu doleva! Teď už ovšem šikana před Hrdličkovým poletem, na který se rozjíždíš skoro z nuly. Hodlám to tam poslat na brutal a musím se pochválit, že tohle se mi bez problémů daří. A aby ne. Je tu chumel dětí, kteří povzbuzují, že to snad ani jinak nejde.
Pak prudký sešup a klopím to na ucho, abych se dostal k Pepsi brodu. Tady nesmím pokazit ten výjezd, jinak mě tady sfouknou. Cítím to jejich funění až za krkem. Vyfrčím to jako prd a točím na pravou ruku. Je tam slizkej kořínek, kterej bych dal i po slepu, protože tohle já mám najetý. A už si to štráduju po louce směrem ke Stromu. Je to překážka, kterou jezdí jen Elitka. A pak rodiče.
Takže pojď Mahagoni! Mám za to, že rozjíždím do té zapeklité stráňky bomby. Ale asi to byly jen bombičky, protože nahoře to o půl otáčky nedotáhnu. Musím seskočit, za což si vysloužím opovržení od za mnou jedoucích borců. Ale máte smůlu kluci, měli jste bejt lepší v zaváděcím kole, křením se na ně.
Další pecka je na tom novém úseku úplně vzadu před velblouďákama. Nakloněná stráňka lehce do kopce, kde to poměrně klouže. Mám to celkem nafoukaný, takže tam pak ve třetím kole v rámci úbytku sil dokonce padnu na držku. Myslím, že jsem řekl pár sprostých slov, což zaslouženě vzbudilo veselí přítomného publika.
Mirinda brod překvapí svou hloubkou. Jsem kompletně zlitý od hlavy k patě. Tak tady se zas někomu podařilo postavit hráz. Dobrá práce, usmívám se po prvotním šoku pod fousy.
Teď ovšem nastane hodně těžkej arbajt. Blížíme se k výjezdu na Galerii. K ní se to taky samozřejmě musí rubat, takže když pod to stoupání přijedete, už máte ty haksny dost kudrnatý. Normálně bych si do toho stoupnul, ale dneska fakt ne. Pajšl mám chlupatym naruby, ale naštěstí jediné jídlo dnešního dne byla sportovní tyčinka v 6:30. Ta už je tedy naštěstí bezpečně z dosahu takzvaného Bodu obratu. Bodu, kdy se vám jídlo může obrátit.
Dojedu na Galerii a zdá se mi o čertech. Cože, ještě dvakrát! To bude peklo. Naštěstí se tady nedá předjíždět a tak si člověk může trochu vodfrknout. Pak Čerčany snake trail a jde se do dalšího kola. Síly mě ale rychle opouštějí a já vrším chybu za chybou. Párkrát dokonce uhybám klukům za mnou, protože je nechci trápit. Pak uhybám i Madle, která se postupně prokousává startovní listinou Tatínků, jak kosatka mořskou faunou.
Nakonec se za mnou zavěšuje Ondra a neskutečně na mě tlačí. Challengeuje mě, jak by řekl průměrný člen středního managementu. A taky strašně funí, až mi drnčí v uších. Tohle už si nenechám vzít. Protínám cílovou pásku a mám pocit, že si budu muset vyměnit pemprsky. Ale běží ke mně všechny čtyři moje ženy, takže to mě vrací zpátky mezi živý lidi.
Pěkně jsme si protáhli trubky, jen co je pravda. V cíli zase všichni házíme úsměvy a rozdáváme rozumy, protože teď už je dobře. Nesmí samozřejmě chybět nasdílení největších témat, malých proher a velkých výher. Například se dozvídám, že gravel není pro naši trať úplně nejvhodnější stroj.
Bylo to sakra osobní a prestižní, ale spojilo nás to. Tohle je prostě sport. Tak to funguje. Teda pokud to není pouze o umístění. Jestli to jediné, o co ti jde, jsou vteřiny, který si nadělil těm borcům za tebou, tak tohle není závod pro tebe.
Teď už jen vyhlášení a pak uklízení. Naštěstí tady jsou naši skvělí kluci (od pátku durch), takže to nebude vražda. Napadá mě, že většině z nich není ani tolik, kolik je seriálu Čerčany BabyBikers. Tyhle závody tu kdysi byly pro ně. Dávaly jim zážitky, kamarády, první medaile i první prohry. A dnes jsou tu oni pro ty závody. Vrací jim svůj čas, energii, ochotně přikládají ruku k dílu. Jeden z mnoha důkazů, že to celé mělo a pořád má smysl.
A s touto myšlenkou otce Fura (Le père Fouras) se loučím, přátelé.
Vidíme se 14.6.!
Mahagoni