O pohár MiniMahacupu uzavřel rok 2018

7DMK3699Osmá sezona je za námi. Jsme bohatší o spoustu skvělých zážitků, starší o jeden rok, zase o něco zkušenější a taky jsme o něco přišli. Až budeme hodnotit tuhle sezonu, nezapomeňme si připomenout, co se podařilo, ale i to, co jsme pokazili, protože jen takhle se dá pokračovat dál. Protože, kdo si neuvědomí a nevzpomene, že byl několikrát ve sračkách a ryl drškou v zemi, toho neformuje neúspěch a to je špatně. Protože úspěch neformuje. Jen pomáhá udržovat sebevědomí a to je něco jiného než růst.

Tohle se taky snažíme na BabyBikers vyučovat. Když vám budou rodiče pořád umetat cestičky, omlouvat vaší nedisciplinovanost, sesypete se při prvním nezdaru. Nechápu rodiče, který na překážce postrčí svoje dítě přes čekající zástup závodnic. Nechápu osobu, která sprostě řve na našeho organizátora, který v zájmu udržení bezpečnosti mává na závodníky, aby zpomalili.

Nejde jen o to, že za rok přestoupíte do vyšší kategorie a najedou to nepůjde. Ani kdyby se vaši snaživí rodiče rozkrájeli. A když nebudete zvyklí na to, že se musíte z pokleku zvednout, dostanete jednu facku zprava pak druhou zleva a nakonec začnete radši hrát playstation a chodit po vesnici v kalhotách s rozkrokem u kolen.

Jde o to, že závody BabyBikers jsou jen hra. Test. Příprava. Jedno jak to nazvete. Samozřejmě, že jde o výsledek a vy se snažíte pro něj udělat maximum. Ale řiďte své očekávání. Nemůžete vyhrát, když pro vítězství obětujete méně než vítěz. A teď už nejsme u cyklistických závodů. Teď mluvíme o běžném životě.

A nezapomeňte odpouštět

Když vás někdo naštve, neudavte se tím. Negativní emoce vyvolávají jen další negaci. Když si to v sobě ponesete dál, zacyklíte se, nerozvíjíte se. Ale stejně tak to z vás nesmí lítat, jak z utržený sprchy. Viděl jsem to na posledním závodě v MentorBikers. Dva tátové na sebe řvali, jeden celkem dost sprostě. Ještě po závodě měl jeden potřebu si to jít s druhým vyříkat.

Sprostými slovy.

A ani to nestačilo, dotyčný stříkal jak švestkový knedlík ještě pár minut poté pak už o samotě. Kdybychom dělali mistrovství planety, asi bych to pochopil. A kdyby ten borec shodil cyklistické rukavice a se slovy: “Na pěstě! Sami dva! V 15:20 za centrálou!” spíš by se to hodilo. Naše poctivá Caterpilarka by pak svým chrčivým monotónním zvukem milosrdně překryla tupé údery dopadajících pěstí a my všichni bychom byli ušetřeni divadla těch kašparů.

Právě závody učí zvládání stresu. Vím, o čem to je. Na Mahacupu jsem se v proslulém stoupání kolem hřbitova snažil odjet dotírajícímu Ivo Rybářovi. Na konci už jsem neměl sílu, takže jsem si do toho musel sednout. Ivo mi najel do zadního kola a několikrát mi ho profackoval. Vylítlo ze mě: “Ty voleeeeeeeeee!!! Ser na to!”… Pak v cíli jsem za ním hned šel, podal mu ruku a omlouval se.

Uvědomil jsem si totiž, že jsem to podělal.

A chtěl to nějak napravit. Neříkám, že se mi to nestane i v budoucnu, ale doufám, že se mi díky tomu ten práh, kdy se spouští tohle jednání, zase o trochu posunul.

Spojujte lidi

A co je důležitý. Dívejte se kolem sebe očima dokořán otevřenýma a važte si každé chvíle, kterou můžete trávit s lidmi, kteří vás formují k úspěchu. Kteří s vámi sdílejí vaše myšlenky a dokážou je rozvíjet. Protože rozvíjí i vás.

A jestli dokážete vytvářet chvíle, při kterých něco vzniká, jestli dokážete spojovat lidi kolem sebe, aby něco skvělého vznikalo, neváhejte a dělejte to. My jsme to takhle dělali s Jindřichem 15 let. Já vymyslel nějakou bejkárnu, Jindřich kroutil očima, že se nebude ztrapňovat a pak to uchopil a dovedl to k dokonalosti. Mě díky tomu napadaly další a další věci a ty nápady rostly. A my oba s nimi.

A když vás takový člověk opustí, jako to udělal Jindřich na posledních BabyBikers, nesmutněte. Ty společné chvíle nejdou vymazat.

A tady jsou fotky od našeho skvělého Kevina:

Podporovatelé a přípravy

Závody – první část

Závody – druhá část

Čerčany MentorBikers

Vyhlášení

Publikováno | Mahagoni